[ Pobierz całość w formacie PDF ]
to pøece nepøedstavoval. Dokonce se jeho airoký, blahobyt-
ný oblièej ponìkud zardìl. Jeatì jednou zamával kloboukem,
ji~ ménì bujaøe - a ael dál. Mo~ná ~e byl tak aetrný, spía vaak
ho pøemohl odpor.
Tak se `tìpèina cesta do mìsta na matèin svátek promì-
nila v cestu køí~ovou. Bezdìènì ukázala celému mìsteèku
man~ela, jaký teï byl. Vytou~eného, vymodleného man~ela.
Byla to kajícná cesta. Kdysi zpupná `tìpka ala apalírem zlo-
myslných bli~ních a její oèi pravily: Jsem zdrcena. %7Å„ivot se mi
nepodaøil. Jsem potrestána za svou chlubivost. Pamatujete,
jaká jsem bývala ~ivá a nezdolná, jak jsem bývala nezpùsob-
ná a jak jsem urá~ela váa vkus? Pamatujete, jak jsem se nad
vámi vypínala a jak jsem hlaholila ? Teï jsem pokorná a ti-
chá. Po svém boku vleèu cosi nepodobného èlovìku. Zlý oheò
tomu sálá z oèí, skøehotá to, poskakuje, je to vaak ztracené
a nekoneènì ubohé. A také já jsem ubohá a ztracená. Mìs-
teèko hltalo ta nevyslovená pøiznání. Rozumìlo dobøe. Za~í-
valo svùj zaslou~ený triumf.
Od toho dne hejtman Malina podìdil pøízvisko nebo~tíka
Machonì a stal se skákavým hejtmanem.
Zatímco `tìpka na prahu nízkých dveøí domku u akoly sa-
hala chvìjící se rukou po rukojeti zvonku, vbìhla udýchaná paní
Hilmarová do ordinaèní místnosti svého mu~e. Ani neodlo~i-
la klobouk a sluneèník, prudce usedla na kraj ~idle naproti dok-
torovi, který alapal kolo zubaøského pøístroje a brousil umìlý
chrup. Naatìstí tam byl sám, kdyby tam vaak byl mìl pacien-
ta, také by se asi neostýchala. Spustila:
Jdu rovnou z námìstí. Vidìla jsem tu Malinovou s mu~em.
Jak ten chodí! To je hrozné. Hroz-né! Prosím tì, co tomu èlo-
vìku vlastnì je? Doktor se na ni podíval zpod brýlí svýma
krátkozrakýma oèima a samolibì se usmál. Ach ten! To je -
tabes. Myslím aspoò, ~e je to tabes. Musil bych se hroznì
mýlit, kdyby to nebyl.
A co je to za nemoc? Od èeho to má?
Doktor ustal v práci, polo~il chrup na okenní rám, kolo
se pøestalo toèit. Otøel si ruce o bílý pracovní pláat a sòal
z nosu brýle. V jeho oèích zajiskøil poeouchlý smích rozumné-
ho, zachovalého èlovìka.
To je, dìvuako, nemoc náramnì zlá. Delikátní nemoc. Mù~e
se øíci - nemoc lásky. Chudák, mìl asi nìkdy lues, a to hodnì
èasnì. Syfilis, vía? Nyní pøichází pokraèování. Lues je toti~
nemoc na pokraèování.
Ach, povzdychla si paní Matylda a cudnì se zapýøila.
V duchu si umiòovala, ~e se napøíatì vyhne airokým oblou-
kem ~enì takového èlovìka.
21
`tìpka se obávala celkem zbyteènì. Hejtman na návatìvì
neuplatnil ani jediný ze svých hrozných aprýmù. Choval
se velmi korektnì. Na tetu se pøelíbeznì usmíval, tchánovi v ni-
èem neodporoval. Sotva se vaak za `tìpkou a za jeho roz-
klí~enými kroky zavøely dveøe, obrátila Anna Kiliánová vydì-
aené oèi k mu~i a zeptala se ho chvìjícím se hlasem:
Ten èlovìk stùnì. Je u~ skoro stejný ubo~ák jako já. Co
se mu to jenom stalo? Nic jsem netuaila. Proè jsi mi nic ne-
povìdìl? `tìpka - och, `tìpka je neaeastná!
Kilián chodil po pokoji tì~kými kroky, hryzl si knír, prkna
podlahy pod ním sténala.
Ten, ach, ten -, nenalézal vhodné pojmenování, jím~ by vy-
jádøil svou oaklivost, stùnì na svùj apatný ~ivot, na svùj mi-
zerný, bídný ~ivot, a co nejdøív na nìj dostùnì. Ty se tím ne-
trap. Já jsem vlastnì rád, ano, jsem rád! Umøu s pokojem, a~
on - a~ ona zas bude sama. U~ se nemusím bát o její budouc-
nost. Co jsem jí dal, zùstane její. Ale on! Zastavil se pøed
Annou a vypoulil na ni své bledé oèi. Ae si nemyslí, ~e jsem
hrobku stavìl také pro nìho! On do ní nesmí, rozumía? Ne-
chtìl bych, aby tam, kde budu le~et já, byl také on. Pro nìho
by bylo dobré - takhle nìkde za plotem. Takový chlap . Tako-
vý shnilý chlap! Hlas mu ochraptìl, nedovedl ji~ ovládnout
své vzruaení, modré ~íly na spáncích mu nabìhly. Koneènì
jeho stará záae k Pavlovi propukla, hnìv, ~ivený a tajený
po celá dlouhá léta.
Bo~e, bo~e, naøíkala nemocná, v~dye je to bratrùv syn!
Naprosto tomu nerozumím. Vysvìtli mi to blí~! Proè ho tak
proklínáa? Ka~dá nemoc je neatìstím. Mírni se, prosím tì,
a nerozèiluj se tolik! Sama se u~ celá chvìji. To mám dnes
pìkný svátek. A ty to vía u~ kdovíjak dlouho! Vyèítala mu
nejvíc, ~e dosud ~ila v klamu, jako by jen to bylo nyní tak dù-
le~ité.
Pravda, otec Kilián vìdìl o zeeovì nemoci ji~ dávno. Jak
by si jí byl nepovaiml on, který tak ~árlivì støehl dceøino atìs-
tí? Jeho obèasné návatìvy ve dvoøe postaèily k tomu, aby vi-
dìl.Vidìl dokonce mnohem bystøeji ne~ `tìpka, která byla
s mu~em v ka~dodenním styku a jí~ unikaly podrobnosti po-
zvolného zhoraování. Kilián si v hlavì peèlivì skládal výsled-
ky svých pozorování a doael k jistotì. Ta vìc se nikdy nevylé-
èí. Je to zaèátek konce. Co sám nechápal, vysvìtlil mu dok-
tor Blodek. Ne, mistr Kilián nemìl o povaze a o prùbìhu ze-
eovy choroby ani nejmenaích pochybností.
Jen~e nebyl z tìch hovorných. Nedovedl se svìøovat se svý-
mi obavami, dokonce ne své nemocné ~enì. To tak jeatì,
znepokojovat tím ji, chudáka! Blaze jí, dokud nic netuaí. Otec
Kilián byl velkoduaný. Svá podezøení si nechával pro sebe.
Mìl-li nìjakou pøíèinu se u~írat, nehledal tìaitele, jemu~ by si
postýskal nemínil se s nikým o svùj zármutek dìlit. Mluvit o tom
se `tìpkou? Nemohl jí pomoci, proè by jí tedy ztì~oval její
tak dost u~ trpký los?
Pocity, s nimi~ Kilián sledoval Pavlovo chøadnutí, byly ostat-
nì velmi smíaené. Jedno stanovisko bylo hnìvivé. Odpor k bí-
dáku, který si tu zdravou holku vzal, sám jsa nemocen, na po-
kraji záhuby, pøipoutal ji k sobì, sobecky ji ukradl i s jejími
penìzi, zostudil ji svými starými, ohavnými høíchy a zaøídil si
pìkné, blahobytné umírání. Tedy umírání tu jsme tu toho,
u pøíjemné stránky té vìci. Jeatì trochu trápení, a `tìpka bude
[ Pobierz całość w formacie PDF ]